V údolí vroubeném západně i východně chlumy, lesem porostlými, v údolí tonoucím v rouše polních plodin, v rouše stromů a bujné květeny, choulí se vesnička jak pěnkavčí hnízdo v zeleném hávu bujné hruše. Toť DUB… Chudý kostelík se školou zadržují hned zprvu pohled obdivovatele parku zámeckému, za nímž se zdvihá zámek sám. Neznám vnadnějšího letního sídla v Čechách. Pestrá budova v renesančním slohu tulí se ke štíhlé věži s porfyrovou fasádou. Ona i římsy vykládány jsou tou usmívající se, malichernou a přec vnadnou manýrou venkovské barvitosti. Třpyt zlacených hodin v průčelí zámku a hromosvodů na nárožních věžičkách chvěje se svým leskem v chudou vísku pod zámkem od ní úplně odděleným. Viděli jsme již to rozkošné nádvoří zaměněné v partii parkovou, zhlíželi se v prameni a sprchách vodometu. Toť obydlí panské, jež opět jest odděleno zdí a nádvořím ode dvorce a hospodářských budov.

                                     Bohumil Havlasa, Tiché vody

Verše pro Dub

Ondřej Fibich

Viděli jste někdy kvésti dub?

A jak se slunce třpytí v jeho listech?

Ach, kdo by věřil na osud,

když ocitne se v těchto místech.

Kde věže se lehce dotýkají nebe

v té věčné bitvě s horizonty.

Zde romantik gotiku si vede a

a hvězdy k tomu svítí jako lampy.

Viděli jste někdy bílý dub?

Ó, breve vita longa via!

A ten, kdo věří na osud,

šeptá si tiše – Battaglia.